Červenec 2011

Smích léčí ;D :)

23. července 2011 v 23:36 | Alush |  Úvahy
"Úsmev nie je žiadna šifra, je to malá výhra líc"



Už když jsem byla malá, pořád jsem se jen smála. Nebyl den, nebyla hodina, kdy bych se nezasmála.

"Teď už se směju spíš z povinnosti. Vtipům, vtipným zážitkům, prostě jen vtipným věcem. Když mě někdo lechtá, nesměju se, začnu dotyčnému nadávat, ať mě nelechtá. Nevím, kdy přišel ten zlomový okamžik, kdy mé koutky zamrzli."

Doufám, že tohle nikdy neřeknu. Protože já jsem asi ten nejvysmátější člověk na planetě. Dokážu se smát jen tak. Často mě z toho bolí břicho a svaly na obličeji ;). Ve škole na mě vždycky učitelé nechápavě hledí, když se v hodině jen tak směju něčemu, co řekli. Hlavně proto, že si to dokážu s něčím vtipným spojit. Můj kluk na mě také koukal jak na ufona, když jsem se uprostřed líbání začala smát. Řekla jsem mu, že já za to prostě nemůžu, ale že jsem si prostě vzpoměla na jeden vtipný zážitek. Už si na tyhle moje "záchvaty" zvyknul. Také se dokážu hrozně dlouho smát vtipům. I těm, které nějsou vtipné. Mamka mi nadává, že se směju jak dement. Jenže její poznámky o mém smíchu mě často ještě víc rozesmějí. Myslím, že pokud smích prodlužuje život, tak já mám smíchem nasbíráno asi 10 životů, kdyby náhodou ;D :).

Nemám ráda lidi, kteří se neumí zasmát sami sobě. I když je to docela pochopitelné. Taky mě někdy štve nějaká moje strašná fotka, video, cokoliv, ale zasměju se, protože prostě vím, že je to vtipné. Někdo ale tohle neumí... Mrzí mě to. Ale dokážu to pochopit. Víc mě zaráží lidé, jako například moje mamka. Ta nemá vůbec smysl pro humor. Něco jí jen tak ze srandy řeknu a ona mě hned začne poučovat a dávat mi přednášky. Taťka je její pravý opak. Ten je zase s tím až moc otravnej. Začne mě popichovat a mít svoje komentáře ke každé věci a za 15 let života už to člověka začne otravovat...

Myslím, že smích ještě nikdy nikomu neublížil a v tomhle světě se umět zasmát je podle mě dobrá věc ;))


New Beginning

22. července 2011 v 15:17 | Alush |  Téma týdne


"Slečno Stuartová, tady nejste v Dallasu, tohle je Detroit. Zde si nemůžete jen tak jít na záchod uprostřed hodiny! Rozumíte?!" začala po mě ihned křičet paní Sandersová.
"Omlouvám se, jenže mně se jen chtělo na záchod, příště už se to nestane" odpověděla jsem a usedla zpět do lavice.
"No, tak běžte, já to tu po vás uklízet nebudu" řekla a ušklíbla se.

A kdo vlastně jsem? Jmenuji se Lissa Stuartová a je mi 16. Jsem na střední nová. Možná, že si myslíte, že to musí být těžké, začleňovat se do kolektivu. Mě už je to ale jedno. Táta pracuje jako obchodník, a tak se často stěhujeme. Za rok jsem vystřídala asi 10 škol. Nikde jsem si nenašla kamarády. Nevyhledávám je. Už si ani nevybaluji věci z krabic. Tentokrát ale doufám, že by to mohlo být něco jiného. Táta začal pracovat v továrně a tak bychom tu mohli zůstat.

"Ty jsi vážně z Dallasu?" zeptal se mě jemný, chlapecký hlas.
"No, vlastně jsem ze Santa Monice. Ale dost jsme se stěhovali." Už si ani nepamatuji názvy všech měst, ve kterých jsme bydleli". Řekla jsem sklesle.
"Aha, a jak se jmenuješ?" zeptal se mě a dodal: "Já, já jsem Dylan".
"Lissa, kamarádi… no, rodina mi říká Liss" zarazila jsem se.
"Kamarádi? Aha, takže jsi jich moc neměla, že?" otázal se mě.
"No, poslední, s kým jsem pořádala přespávací večery, svěřovala se mu a smála jsem se s ním, byl… můj medvídek" při tomto přiznání mi ukápla slza.
"To mě mrzí. Víš co, zítra pořádám večírek, jestli chceš, přijď" a vtiskl mi do ruky papírek. Překvapilo mě to. Nikdy se o mě nikdo tak nezajímal. Když jsem si přečetla, co je na něm napsané, rozbušilo se mi srdce. "Večírek začíná v 8, ale klidně se stav dřív. Bydlím v ulici F. D. Roosevelta. Kdybys něco potřebovala, tohle je můj telefon: 725 25 47 **. Jsem vždycky k dispozici ;). Strašně jsem se těšila. Přemýšlela jsem, kdy tam mám přijít. Ať to nevypadá, že jsem moc zoufalá. Jenže si chci najít přátele.
Po dlouhém přemýšlení jsem se nakonec kolem sedmé vydala na cestu. Ještě jsem to v Detroitu moc neznala, ale zjistila jsem, že je to hned vedlejší ulice.

"Páni, nečekal jsem, že přijdeš tak brzy. Ale jsem rád, můžeš mi pomoct, co ty na to?" zeptal se tak mile, že se nedalo odolat.
"No, samozřejmě, jestli chceš, nachystám něco k jídlu a tak." Nabídla jsem se.
"Vlastně, jídlo už je přichystané v lednici. Co kdybys mi pomohla přestěhovat trochu pokoj? A obývák? Hm?" zněla jeho otázka, která mě potěšila a trošku zahřála u srdce. Chce pomoct přestěhovat pokoj, to je hezké gesto. Uvidím, jak bydlí, a budu se moct zúčastnit něčeho nového.
"Jistě, ráda" usmála jsem se a vydali jsme se k němu do pokoje. To, co jsem viděla mi ale vyrazilo dech. V pokoji byla obrovská postel, posypaná květy z růží, hrála romantická hudba a světlo bylo slabé, skoro zhasnuté. Romantika to byla úžasná. Podíval se na mě a hned jsem věděla, o co mu jde. Ale nepřišlo mi, že by mi šlo jen o to.
"Chci ti něco ukázat, je to vodní postel, co si trošku zablbnout?" usmál se.
"No, tak jo." Řekla jsem, trochu pochybným hlasem. Vlezli jsme na postel a on vzal ovladač.
"Můžeš si vybrat jakékoliv číslo od 1 do 54" řekl a šibalsky se zašklebil.
"No, tak třeba 45" a taky jsem se tak hloupě zakřenila. Namačkal 45 a postel se začala hýbat. Bylo to jako na létajícím koberci. Nepopsatelný zážitek. Nechtělo se mi ale čekat, na romantické kecy a polibky, které by trvaly dlouho, řekla jsem si, že jestli to má být, tak to bude ještě dnes a s Dylanem. Přerušila jsem ho od jeho smíchu.
"Víš, myslím, že jsem připravená." A nahodila svůdný pohled.
"Cože? Nikdy bych si nemyslel, že mi zrovna ty tohle řekneš. Vypadáš jako nepřekonatelná romatička, toužící po princi na bílém koni." Řekl s nechápavým výrazem na tváři.
"No, ve skutečnosti to pro mě moc neznamená, jenže, víš, nikdy nebyl nikdo, s kým bych tohle mohla prožít. Až ty. A nechci zbytečně čekat. Vím, známe se 1 den, ale mně to nijak nevadí. Pokud to nevadí tobě… Víš, to my jsme tu ty, které to bolí. Ale já nejsem taková, které by na tomhle záleželo." Řekla jsem mu na rovinu a dala jsem mu pusu na tvář. On se na mě jen tak nevině podíval a začal mě svlékat. Když jsme byli oba nazí, vypnul to vlnobití a vytáhnul kondom. Byl to ten nejhezčí zážitek v životě. I když to zabolelo. Pochopila jsem, že jsem našla někoho, koho miluji.
"A kdy vlastně přijdou ostatní?" zeptala jsem se, celá zpocená a udýchaná.
"No, vlastně žádný večírek není. Zlobíš se?" zeptal se, taky celý udýchaný a s kapkami potu po celém těle.
"Ne, nezlobím." Řekla jsem a potichu zašeptala "Miluji tě! Po jednom dni strávené s tebou jsem se do tebe zamilovala." Najednou mi ale volala mamka. "Ano mami?...cože?!...to mi přece nemůžeš udělat!...kdy?...zítra?!...ahoj" začala jsem brečet. Slzy velké, jako hrách se valili po mé tváři.
"Lásko, co se stalo?" nadzvednul mi hlavu a podíval se mi do očí Dylan.
"Je konec, budeme se stěhovat. Po týdnu bydlení tu dostal táta obchodní nabídku a stěhujeme se do Los Angeles" odpověděla jsem a celá ubrečená se začala oblékat.
"Ale…to…to přece…to nemůžeš! Já tě miluji, víc než cokoliv na světě!" a pevně mě obejmul.

Další den už jsme měli všechno sbaleno v autě. Já jsem seděla na zadním sedadle a poslouchala písničky. Nedávala jsem na době nic najevo. V tom máma řekla něco, díky čemu mi vyhrkly slzy.
"Zlatíčko, prostě to bude NOVÝ ZAČÁTEK, další nový začátek" a usmála se.
"Ale mami, mě se líbilo tady, chápeš?! Tady! Nechci nikam jinam!" řekla jsem a podívala se na mámu.
"Broučku, pochop to" řekl táta a rozjel se. Za sebou jsem viděla jen náš dům, ve kterém jsem se ani nezabydlela. Tu nejhezčí ulici na světě, ulici F. D. Roosevelta a taky Dylana. Smutně mávajícího z okna.
NOVÝ ZAČÁTEK… jaký asi bude tenhle?

Ghost in the house

15. července 2011 v 19:48 | Tycwik |  Moje tvorba
Rozhodla jsem se napsat krátkou povídku na téma týdne. Více v c.č.